Je pondělí a nám začíná běžet “štěněčí prodloužená”, na které jsme se s budoucími majiteli vzhledem k jejich předčasnému narození a potřebě “dozrání” již dříve dohodli. Tak trochu si ale přestávám být jist, že by holky byly jakoliv nezralé. Každým dnem, co dnem, každou hodinou mě utvrzují v tom, že se jejich společný pobyt v našem “novém holobytě” dostává na samou mez únosnosti. Jejich neustále se stupňující tempo pohybu, gradující šarvátkami a dokazováním si vůdčích ambicí už nikoho nenechává zcela klidným. Chvilkama to vypadá, že už vůbec nejde o štěněčí hry, ale že je to myšleno naprosto skutečně a vážně. I tak je mi při pomyšlení na fakt, že příští pondělí mě už nebude ráno vítat celá smečka, ale už “jenom” Laja s Torinkou, která si tak ještě skoro celý den užije svojí maminku a navečer i ona vyrazí do svého nového domova, z toho tak trochu “ouzko”.

To byla ale fuška.                                                                         Vzácná chvilka.

 

 

 

 

 

Včera jsem vzal štěňata na chvilku na zahradu. Sice napadlo cca 10 cm sněhu, ale prckům to vůbec nevadilo. Právě naopak, štěnda to bavilo a s Lajou, která byla celá bez sebe, že si s nima může konečně trochu si pohrát, ve sněhu nadšeně řádily. Tak, jako každý mrňous, ať lidský, nebo psí nezná tu správnou mez a samozřejmě jim nebylo vůbec po chuti, když jsem je odnášel zpátky do tepla. Torinka stála u prosklené stěny na terasu a pískala a zoufale se nažila dostat přes tu protivnou a nevitelnou zábranu, která jí nechtěla pustit k pokračování radovánek. Adélka zase zaujmula pozici u dvěří, protože tudy přece už několikrát vycházely ven, tak to asi bude to správné místo. Delinka s Biginkou, která si díky své dlouhé srsti domů přinesla trochu památky na sněhové radovánky se v klidu pustily do granulek. No, zrovna ty dvě to “mají” skutečně zapotřebí. Laja začíná být jako utržená ze řetězu a při procházkách má v hlavě jen to jedno. Naštěstí to ale nejsou srnky, které se nám producírují na poli před domem, a které poctivě monitoruje, a ani žádný místní Cassanova, ale právě teď je pro ní v kurzu lov myší.

Tak kdepak začnu dnes?

Vždyť lovecká sezóna právě začala a Laja už začíná navyšovat skóre. Sobotní lov a následná vytoužená snídaně pro ní byla vítaným zpestřením jídelníčku. Říká, že se už těší na holátka. To je prý jako chroupat kaviár.  Jakmile se dostane na louku a na stopu, tak je šílená. Nevidí, neslyší. Jde si urputně a nezadržitelně za svým cílem a při té její aktivitě zvoře co se dá. Možná by stálo za to využít její zarputilosti a chuti do hrabání a vytrénovat jí pro hledání vltavínů, nebo dokonce lanýžů (Horáku, Horáku, kde jsi v tom “tunění” psa udělal chybu?). Pokusy typu : “Lajinko, prosím, najdi alespoň jednoho lanýžka”, jsou naneštěstí zcela marné.

Jo, tady by to mohlo být.                                           Jo, jo, jo. Už ji cítím, už ji vidím. Už,už,úúúž.

A tak určitě. Musím to jenom trochu zjednodušit.

Ale někde tu opravdu musí být.

   Jedeme dál.

O víkendu k nám zavítala vzácná návštěva, tedy kontrola. Při té příležitoti jsem si vzpoměl, jak moje maminka, která byla dětskou sestou, chodila do rodin s čerstvě narozenýma miminama a novopečeným maminkám radila a kontrolovala, jestli je vše OK, jestli je uklizeno, vypráno, vyžehleno, jestli tatínek pomáhá,… (Ti starší si na tyto “vymoženosti doby” a tehdejší “fullservis” jistě vzpomenou). To tetka od vedle snad až takhle do hloubky nejde. Si tedy myslím a doufám, že snad ne. Ne? Alespoň nic neříkala. Ani u sousedů. Zato mě vždycky sestřelí způsobem jejím vlastním s tvrzením, že štěňata jsou buď hubená, nebo přežraná a Laja je zase vychrtlá. No, nemám to vůbec jednoduché, ale taková už moje skoro tchýně prostě je. Myslím, že je na svoje (Káti) vnoučata pyšná a jsem rád i tomu, že se “tetka” dostala rozum a Laju se podařilo “zachránit” před exportem mimo její dosah a hranice republiky. Laja se u nás má jako v bavlnce na zámku a až na drobné nesrovnalosti ve vnímání, kdo s kým a u koho vlastně bydlí si žije krásný strakatý život. Navíc má tady ten bonus v podobě blízkosti Ivety, kterou si stále pamatuje a pořád jí neskonale miluje. Není snad jediné vycházky, kromě tématických vycházek se zaměřením na lov, kdy by se mě k ní nepokoušela jakkoliv dotáhnout.

Dnes absolvoval budoucí páníček Torinky doplňující seznamovací lekci, při které mu holky ukázaly jak to umí holky roztočit. Byl to docela pěkný rachot a chvilku trvalo, než jsme je lstí utišili. Ve chvílích největšího náporu na ušní bubínky a nervovou soustavu jsem se jej opakovaně zeptal, zda jeho zájem o Torinku trvá. I přes intenzivní trénink a hrdinský výkon, jej holky ke změně názoru “nepřiměly” . Takže jeho zájem trvá a nerozmyslí si to. Co “naplat” Torinko, zkusili jsme co se dalo a pro úspěch naší věci jsme vyvinuli enormní snahu, ale u mě zřejmě nezůstaneš .  Chce tě a navíc je i dostatečně odolný. Toto rozhodnutí tedy znamená, že ostatní zbylé tři holky mají ještě šanci, ale musíte holky přitlačit.

Holky, “dobře Vy”.

Ještě jí držte, ať si můžu trochu odpočinout.

Holky jedou a systematicky se škrábou do “výšek”.

Adélka, mrňousek s duší čertíka konečně zdolala svoji třítisícovku. (3060 g) KONEČNĚéééé !!!

Delinka, bojovník a mazel překonala spolu s v “háku se držící” Torinkou pokušitelem a zároveň asi největším tulíškem magickou čtyřtisícovku. (4580 gD; 4100 gT)

Biginka, všudypřítomná, neúnavná, ale hlavně citlivá holka jedoucí si tak trochu vlastní závod nasadila k drtivému trháku a sen o zdolání pětitisícovky je tak již minulostí. (5060 g)