“Prodloužená” a “desetinedělí” u konce a prázdno.

Celý týden vydávaly holky jasné signály, že jejich předčasné narození a nižší počáteční váhy jsou minulostí a jsou připravené na odchod do nových domovů.

Laja ještě dovychovává Torinku s Delinkou. Už má ale co dělat.

S přihlédnutím k jejich neomylně a neudržitelně se stupňovanému tempu, jsem musel v jejich, ale co to povídám, vlastně v našem obydlí průběžně provádět různé úpravy tak, aby díky jejich zvídavosti a testovanání vlastních dovedností nedošlo k nějakým nevratným škodám. Naštěstí jsem byl vždy o krůček napřed. No, vlastně skoro vždy. Někdy jen o deset vteřin později postačilo Bigince na totální rozborku kabelu k právě instalované tiskárně. Naštěstí pouze datového. To byla ale asi tak nejzásadnější škoda, kterou za dobu společného soužití se štěndama evidujeme. Už taky si uměly otevřít některé skříňky a rabovaly. Uf, naštěstí neškodně. Holky se ale mimo náznaků destrukcí uměly podílet i na “úklidu”a hlavně na mytí nádobí.

Konečně publikovatelné fotky.

 

 

 

 

 

To je bavilo asi nejvíc. Nakonec i přes všechny štěněčí pokusy a jim vlastní kreativitu a úsilí vynaložené při úpravách bytu v duchu jejich nejbujnějších představ, bude náš byt, vlastně nyní holobyt po doplnění některých kusů nábytku, před štěňaty uschovaných zase plnohodnotně obyvatelný.

Trochu nás a nejenom nás “zase” nás zaskočilo počasí a tak zatím, co jsme se těšili, že bude trochu padat sníh a budou snesitelné mínusové teploty, tak realita byla opačná.

Mrazy až -17°C  nám moc šancí na užívání si sněhových radovánek neposkytovaly a nemohli jsme modelkám zrealizovat i dohodnuté profi focení. Takže ven jenom na chvilku odpoledne, když se trochu oteplilo a svítilo sluníčko. Zařádit si ve sněhu, udělat loužičku a nějaký ten bobek a rychle domů. Nakonec jsem to vyřešil tak, že na zahradu jsem štěňata přestal brát a využil jsem zasněženou terasu, na které si štěňata mohla v klidu dělat své potřeby a bez rizika útěku pobíhat. Holky se krásně profilovaly, a tak zatím co Adélka byla k nezastavení a dobrovolně se jí nechtělo zpátky do tepla ani náhodou, tak Torinka, která je trochu zimomřivá uděla několik sprintů tam a zpět, rychlou potřebu a už makala ke dveřím a hupky dupky, šup do pelíšku.

Biginka byla něco podobného jako Adélka. Navíc ve sněhu radostně hrabala a vyhazovala ho do výšky, takže za chvilku vypadala jako sněhulák. Delinka si improvizovaného venčícího prostoru užívala akorát tak s mírou. Torince, enormě zvědavé průzkumnici se díky její neodolatelné touze po zkoušení neznámého podařilo při ranním venčení líznout kovového zábradlí s teplotou cca -15°C.

Všechna štěňata doma, jenom Torinka nikde. Jdu na terasu a tam slyším podivné tlumené syčení, sípání. Pátrám po původu a ona to Torinka přitisknutá k zábradlí, jazýček natažený jako struna a ne a ne pochopit, kdo, nebo co ji tak pevně drží. Chvilku jsem jí přidržel, zahříval zábradlí rukou i dechem a potom rychle pro studenou vodu, abych jí jazýček z té mrazivé pasti uvolnil. Než jsem se stačil vrátit, tak se Torinka, bohatší o nepříjemnou zkušenost, ale naštěstí bez újmy na zdraví z té záhadné pasti vyprostila sama. Myslím, že to ostatním holkám hned pověděla, protože od té doby se o podobné kousky nikdo nepokoušel. Nepříjemná, nakonec naštěstí jen groteskní, ale určitě poučná situace. Možnost venčení přímo z místnosti byla pro štěňata příjemná změna a obohacení jejich počínání. Brzo pochopila, že když si zakňučí, nebo se postaví na zadní (Bigča) u okna, tak nemusí dělat potřebu jinde, než venku. V tomto ohledu byla průkopníkem Biginka a Delinka. Hlavně Bigča se domáhala svého práva venčení intenzivně a velmi nahlas.

                              Delinka                                                                                            Adélka

                                                                 Torinka                                                                                             Biginka

 

 

 

 

 

Laja, trpělivá máma a kojná holkám dopřála svého mlíčka ještě ve středu a od té doby už na sebe nenechala ani jednoho dravce přicucnout. Moc jim to ale do hlavy nešlo a neúnavně to zkoušely dál. Marně. Jasně jim dávala najevo, že mobilní mléčný bar svoji činnost ukončil a začala před nima utíkat kamkoliv se dalo. Jenom pryč z dosahu jejich ostrých zoubků a hlavně klid pro odpočiněk a bezpečí pro svoje cecíky. Vždyť už je vytahaná a vysátá  jako stará indiánka. ….. a teď už jen spát a spát a odpočívat.

Holky, dneska vám ještě dám, ale od zítřka máte s kojením utrum. Tak si to poslední kojení pořádně užijte.

 

 

 

 

 

Čas je sice dobře měřitelný, ale zároveň relativní pojem. Hlavně vnímání blížícího se konce pozitivně působícího krásna a radosti. Než jsem se nadál, byl tady pátek a čas  začal zase prchat jako splašený strakáč na stopě. Rychle doladit potřebné materiály pro nové páníčky, ještě si s miminama trochu užít a ať jim to sluší, tak i naposledy jim ještě zastřihnout drápky. Pravda je, že poslední týden jsem s prckama musel spát (a rád) v provizoriu na zemi, protože se neustále pokoušeli někam prohrabat, nebo vylézt. Biginka, ta nemá teplo zrovna v lásce, tak ta mi vždy ležela u nohou, nejraději za kolenem. Delinku jsem měl omotanou kolem hlavy a Adélka s Torinkou, ty se ke mě vždycky silně přitiskly a krásně se tulily.

                         Ticho a klid. Líbezný to “zvuk”.

Nejenom Torinky nejoblíběnější poloha.

Sice asi trochu úchylka, ale krásná a slastná.

 

 

 

Sobota ráno. Ten den se mi vůbec nelíbí. V duchu si říkám: “možná si to někdo rozmyslí a nepřijede”. Nebylo by to nic neobvyklého (sem tam je to folklór). Doufám marně a tak začíná loučení s naší nejmenší, ze 135 g vypiplanou strakandou, racochejlkem, Adélkou.

 

 

 

 

 

Ještě si trochu pohrajeme, proběhne se s ostatníma holkama po terase a aby si moc nemyslela, tak jí mamča ještě malinko dovychová. Na cestu do nového domova dostává oblíbené hračky, malinko dobrot na které je z domova zvyklá a hlavně na památku trochu pachů od maminky, setřiček i páníčka a pomalu se loučíme. Je hodná a vcelku v klidu vstupuje do neznámého prostředí k neznámým lidem a mizí nám z dohledu, míříc do nového domova, ve velkém, stověžatém městě. Laja to snad ani nechtěla vidět a tak mi utekla na pole a zaháněla trudné myšlenky pobíháním a hrabáním ve sněhu.

Odpoledne přijíždějí další natěšení čekatelé. Tentokrát je na řadě Lajinky klon, Delinka. Skutečně je to celá máma. Laja je trochu smutná a polehává společně se štěňatama, která ale nemají pro její úvahy porozumnění a brzo jí opouštějí a společně si bezstarostně  hrají. Naštěstí má Laja nová, byť dočasná “štěňata”, a tak se pro tuto chvíli odevzdává pouze jim. A opravdu o umí. Takový klid mezi bratrem a sestrou, jaký mezi ně Laja vnesla už nebyl dle tvrzení nové majitelky údajně dlouho vidět. Nic netrvá věčně a tak se opakuje podobné scéna jako s Adélkou, pouze s tím rozdílem, že Delinka pojede na Moravu, konkrétkně do Fryštáku a hned z počátku svého cestování otestuje přepravní klec. Delinka už není tak klidná jako Adélka a trochu se začíná ozývat. Naštěstí to není nad práh únosnosti. Laja, věrná svému stylu opět zdrhá na pole a po očku mě sledujíc, hrabe a hrabe. Trochu máme všichni obavy, jak dopadne cesta v kleci, vždyt je to 50/50, ale údajně to zvládla skvěle a po vyvenčení si dopřepravní klece už vlezla sama.

 

 

Ach jo, naštěstí jsou tady ještě dva prckové, tak to není tak prázdné a smutné.

Pravdou je, že dvě štěňata, žádná štěňata. Laja zatoužila po soukromí a tak se ukryla v pokojíčku. I mě se podařilo usnout a když jsem procitl, tak se zděšením koukám na hodiny a tam sedm. To není možné, už tolik? A zase televize puštěná celou noc a k tomu “topíme” žehličkou? Vždyť ráno tenhle pořad přece nemůže v televizi jít. Aha je sedm večer. Přesto po dvou hodinách spánku jsem měl pocit, že spím celou věčnost. Tak to se mi ulevilo. Vypínám alternativní topení a v klidu si užívám vyšetřených dvanácti hodin. Najednou si uvědomuju, že nevidím nikde Laju. Nakonec jí tvrdě spící nacházím zachumlanou v peřinách v pokojíčku. Vydržela v této pozici asi pět hodin.

Neděle, další smutný den a na řadu přichází sice “big”, ale hlavně citlivá Biginka. V klidu si ještě pospává a úspěšně nové páníčky ignoruje. Možná sází na osvědčenou metodu : “snad mě nevidí a odjedou beze mě”. Neodjeli.

 

 

 

 

 

Biginka ještě předvádí svoje odstrašující drsná “čísla”, která společně s Torinkou vypilovaly téměř k dokonalosti. Marně a tak i přes děsivě vyhlížející šarvátky po Bigince touží stůj co stůj.

Opravdu je ale na čase, jsou to už velcí hafani a byť se mají rádi, tak si začínají být nebezpeční.

 

 

 

 

 

Naštěstí je tady pozorná máma Laja a pokaždé, když se zdá, že jsou jejich hrátky za hranou, tak s nasazením vlastního zdraví mezi ně vletí a alespoň na chvilku je uklidní a utlumí jejich vášně. Čas je však neúproný a tak nadchází konečné loučení průzkumníka, pokušitele a cíťu Biginku odnáším mimo její domov a od nyní osamocené Torinky. Ještě se trochu proběhne v hlubokém sněhu po zahradě a vybavenou nepostradatelnou výbavou jí nakládám do auta. Vůbec se jí to nelíbí a naříká a naříká. Nejradši bych jí zase z auta vyndal a na druhou stranu si v duchu říkám: “tak už nastartuj a jeď, jeď”. Nevyndal, a tak i Biginka míří na Moravu, tentokrát jižní, do obce Práče, ke svému novému psímu a kočičímu kámošovi. Půl cesty údajně plakala, ale nakonec se i jí podařilo usnout. Samozřejmě, že Laja opět zdrhla za “svým”. Naštěstí je zatím v poho a nikterak hlasitě neteskní. Jediný kdo teskní a změnil své chování, je Torinka. Ta mě vítala, jako bych s ní nebyl celý den. Je teď sama bez sourozenců a nemůže se s tím nějak srovnat. Večer si vynutila, abych si jí vzal k sobě na sedačku a potom na mě za stálého pomlaskávání a odfukování usnula. Slast. Celou noc jsme strávili spolu v provizorním pelíšku na zemi. Samozřejmě, třetí hodina ranní budíček a do šesti stálý pohyb. Už jsem ale zvyklý, vždyť to takto bylo po celé dva měsíce. Jen s tím rozdílem, že čtyřikrát. Takže vlastně pohoda. Odpoledne přijíždějí noví páníčci i pro Torinku. Laja i Torinka ukazují co všechno se spolu naučily a tak trochu ještě dávají šanci, že Torinka u nás zůstane, neboť jejich hry jsou dost drsné.

poslední mohykán – Torinka

 

 

 

Torinka si s Lajou v ničem vůbec nezadá a opakovaně na ní ostře startuje. Konec jejímu konání dělá Laja jedním suchým direktem a Torinku posílá packou na zem. Tento zákrok jako by Torinku “vypnul”, ještě se utíká schovat do náručí a jako mávnutím kouzelného proutku se uklidňuje a snaží se usnout. Po chvíli odpočinku se naposledy proběhne po bytě, po terase a ve sněhu před domem a nasedá k novým páníčkům do auta, aby vyrazila za svojí novou životní štací do Drahotěšic u Hluboké. Má to tedy jenom kousek a údajně si fňukla jenom trošku.

                                                                                                     Tak, a mám už toho tak akorát plné packy  a nechci nic vidět ani slyšet.

Lajinka je zatím naštěstí v poho a nikterak po svých miminkách viditelně nesmutní. Myslím, že už toho měla tak akorát a je ráda za klid a pohodu. Hlavně, že už je ona ta “jediná” a má páníčka jenom pro sebe. Přesto si myslím, že i když je za drňáka, tak jí to v té její strakaté hlavičce pěkně šrotuje. Snad jí ten stav vydrží a nepodlehne časem smutek a stesku.

 

Pondělí večer a peru se se smíšenými pocity. Na jednu stranu cítím určitou prázdnotu a při vzpomínce na postupné odcházení štěňátek cítím ještě úzkozt v krku a tu prapodivnou hořkou pachuť, pachuť smutku a stesku. To přejde. Vždyť s Lajou máme před sebou ještě spoustu radosti a zážitků. Na druhou stranu jsem šťastný, že se Lajince podařilo přivést na svět a odchovat krásné fenečky, které budou svým novým páníčkům určitě rozdávat spoustu strakaté radosti a štěstí. Jsem rád, že se nám podařilo a snad i s  pomocí nových majitelů podaří (?)  trochu přispět do strakatého genofondu. Jsem pyšný na to, že jsme to s Lajou i přes nepříliš příznivý start, kdy se štěňátka narodila velmi předčasně a s velmi nízkou porodní váhou nakonec, až na nejmenší, 88 gramovou fenečku “dali”.

Byla to fuška, ale krásná.

Přeji všem novým majitelům i štěňatům krásné zážitky, radost ze spousty šťastných, společně ve zdraví prožitých strakatých let.

Jóóó, a nezapomeňte. Sleduju vás. Laja

Takto se naše holky u Lajinky vykrmily a vyrostly.

Torinka  –  4 400 g ( PV 178 g) – KV 30 cm
Adélka    –  3 300 g (PV 135 g) – KV 28 cm
Biginka   –  5 200 g (PV 220 g) – KV 33 cm
Delinka   –  4 900 g (PV 196 g) – KV 31 cm