Po včerejší smutné zkušenosti jsem po celou noc zůstal u Laji na stráži. Noc naštěstí proběhla bez komplikací a těšili jsme se a doufali v nový den prožitý bez komplikací. Asi jsme doufali málo, protože kolem poledne se Laja zažala chovat podobně jako předchozí den, kdy odcházelo nejměnší štěnátko. Začala ve svém příbytku postávat, ocas stažený hluboko mezi nohama a pofňukávala. Doposud nic nenasvědčovalo, že by měly nastat nějaké komplikace, ale opak byl pravdou. Po chvíli začalo nejmenší štěně intenzivně pofňukávat a Laja začala zintenzivňovat svoje kňučení až v kvílení. Asi se jí vybavil předchozí smutný den. Rozhodla se, že si štěně přestěhuje.

Opustila ostatní štěňata a “maroda” a si  s hlavičkou v zubech dodneslao improvizovaného pelíšku, kde na něm intenzivně pracovala. Chudinka malá, věří mi asi víc než si zasloužím, protože měla neustálou potřebu do mě šťouchat a strkat hlavu pod mojí ruku a nadzvedávat jí. Jako by říkala: “Páníčku, udělej něco pro moje miminko”. Proběhlo několik telefonátů a konzultací k popsanému stavu s doporučením jak postupovat. Lucce Markové děkuji za dobrý tip s mlékem na bříško. Laja sice štěňata slušně masíruje, ale asi to vzhledem k tomu, že se prckové neskutečně futrujou nestačí. Takže mlíčko na břiško a Laja se mohla ulízat. Ale není hloupá, za chvíli si injekční stříkačku s mlíčkem začala brát přímo do tlamy a čekala přísun dobroty. Marně, tak naivní nejsem. Podařilo   Po krátké době se Laja uklidnila a štěně jsme z “marodky” vrátili mezi ostatní štěňata. Konečně pohoda, snad to vydrží. Micméně Laja neponechala nic náhodě a vynutila si moji přítomnost v jejím příbytku. Ještě štěstí, že jsem Ivetu Matuškovou poslechl tak napůl a zvětšil ji pouze na šířku. Kdybych to udělal i na délku, tak bych tam mohl rovnou i spát (rozměry 1000/1300). Sttejně Laju podezírám, že štěňata očekávala ode mě, ale poté, co jsem ji podrazil s Adamem, tak mě bere jako adoptivního otce :-).  Konec dobrý, celý čtvrtý den tedy taky dobrý.